O vědě se říká, že s ní můžeme dělat v podstatě vše. Nabízí způsob, jak zjistit cokoliv, bez ohledu na to, jak nemožné se to zdá. A na první pohled to tak vypadá – komu se například ještě před třiceti lety snilo o možnostech internetu, o nových léčebných metodách či o tom, že pošleme sondy na Mars? Zdá se tedy, že s její pomocí dokážeme cokoliv. To je ale jen zdání. Ve skutečnosti má i ona svá omezení, o kterých je nutné vědět. Některá jsou daná přírodou, jiná lidmi, ale přesto existují. Jaká to jsou?

V první řadě jsou to fyzikální zákony. Například ať se snažíme, jak chceme, nelze překročit rychlost světla. Také ostatní faktory jsou přítomny – pokud chceme dělat pokusy ve stavu beztíže, je nutné je provádět alespoň na mezinárodní vesmírné stanici, a ani to mnohdy nestačí, neboť ani ona není tak vzdálená, aby zde alespoň částečně nepůsobila gravitace Země. Stejně tak jsme omezeni teplotou – pod absolutní nulu se zkrátka a jednoduše nedostaneme. Pokud tedy plánujeme experiment, je nutné, abychom vzali toto vše v úvahu.

Dále jsou tu etické otázky. Samozřejmě, ty závisí na konkrétní kultuře země, kde se daný experiment provádí, avšak naprostá většina se shoduje v tom, že ubližovat lidem pro vědu není akceptovatelné. Jak moc to drží vědu zpět, nám ukázala druhá světová válka, po jejímž konci se jednotlivé země snažily dostat k výsledkům experimentů prováděných na vězních v koncentračních táborech. Je například nepředstavitelné, že by někdo vzal člověka do dvacetistupňového mrazu a zde jej poléval ledovou vodou a zapisoval si reakce. Přesto nám to řeklo mnoho o fungování lidského těla.

Tato omezení však zároveň znamenají, že jsme omezeni i v tom, co vše můžeme objevit. Některé věci zkrátka nezjistíme jen proto, že experimenty, které by nám pomohly je objevit, jsou z nějakého důvodu nemožné. Jistě, je to škoda, avšak je to skutečnost, se kterou se musíme zkrátka smířit.