Jsme spolu přes 4 roky. Nežijeme spolu. Společné děti nemáme, každý má jedno vlastní. Mám ho ráda, vážím si ho, ale dál už nemůžu. Vždy jsem byla veselá a plná energie. Ale on mě dostal do stavu, kdy mě ten život už opravdu nebaví. Koukám na vše negativně, kolikrát se přistihnu, že přemýšlím a chovám se k lidem jako on a neskutečně se sama sobě tím hnusím. On má dost často deprese, které neřeší. Vždy jsem se mu snažila pomoct až jsem nakonec skončila u psychologa sama. Je hodně náladový a člověk mu nemůže nic říct, aniž by neproběhla hádka.

Žádná z našich dovolených neproběhla v klidu. Teď má depresi, jsem opět v ignoruji a mě to užírá. I přes všechno špatné mám v tom city a nezvládám to úplně ukončit. Víte, jak se to říká. Když jsou v tom city, je to opravdu složité. A taky když si člověk například vzpomene na všechny ty krásné chvíle, které s tím druhým zažil, tak to taky úplně lehce nejde vymazat. Každý, kdo byl někdy zamilovaný, tak ten pocit zná. Jenže na jednu stranu má člověk prostě pocit, že s tím druhým už nemůže být a dal to nevydrží a na druhou stranu se od toho druhého člověka pořád nemůže odpoutat.

A teď aby to člověk nějak rozseknul, jenže pořádně ani neví jak, když má pořad ještě ty zbytky růžových brýlí a pořád se snaží toho druhého člověka omlouvat. Jasně, že ho miluji a pořád k němu mám hluboké pouto a city, ale na druhou stranu jsem nešťastná. A ať už se snažím dělat cokoliv, tak pokaždé to dopadne špatně. Buď mi zkazí náladu a pohádáme se anebo mám sama od sebe špatnou náladu, protože jsem z toho všeho už vedle a nevím, jak se k němu mám vlastně chovat. Snažím se kolem něj chodit laicky řečeno po špičkách, no ale poslední dobou pozoruji, že si stejně důvod, abychom se mohli opět pohádat najde, a to mě popravdě řečeno strašně ubíjí a ničí mě to, ale nevím, co s tím dělat.