S přítelem jsme 5 měsíců. Všechno bylo růžové. Tvrdil mi a pořád mě přesvědčoval, že jsem žena jeho života a podobně. Udělala jsem všechny kroky k tomu, abychom mohli být spolu. Najednou mi řekl, že chce čas a že se mi ozve. Zhroutil se mi svět. Je to pár dní a já nevím co dělat, jestli mám čekat a jak dlouho. Nejradši bych mu zavolala anebo napsala, ale bojím se, že mi řekne, že na něj tlačím. A všechno tím ještě pokazím. Nemůžu pracovat a všechno se na mě valí. Vůbec nevím, jak reagovat. Jestli čekat, případně jak dlouho, anebo to rozseknout. Jestli si mám hrát na hrdou i když v duši mám jediné přání, a to být ještě s ním anebo mu říct pravdu, že jsem úplně na dně.

Myslím si, že na něj tlačí bývalá, se kterou se rozešel, když jsme se poznali. Je ublížená. A odpustila by mu asi cokoliv, jen aby s ní byl. Přítel bývá impulzivní ve svém chování. Nejdřív se pro něco hrozně nadchne a pak z toho vycouvá. A já nevím, co si o tom mám myslet. Kdybych pro to neobětovala některé věci, které pro mě byly docela důležité, tak bych neřekla ani půl slova, jenže já jsem pro to obětovala docela dost, a právě proto mě docela dost mrzí, jak se ke mně zachoval. Ještě pořád čekám, že za mnou přijede, obejme mě a řekne, že bude všechno dobré.

Že se prostě vrátí a bude rád se mnou, jenže zatím to tak vůbec nevypadá a já jsem absolutně bezradná. Posledních pár dnů už ani nemám chuť k jídlu, protože čím dál více ztrácím naději a víru, že to bude zase v pohodě a nejradši bych jenom spala, nebo pracovala, ale to, jak víte samozřejmě nejde. Je to pro mě strašně těžké, když vím, že se oba dva trápíme, ale pořád přemýšlím, jestli si třeba nenašel někoho jiného. V hlavě mi probíhají různé myšlenky a já se jich nějak nemůžu zbavit. Říkám si, jestli to má ještě cenu se takhle trápit anebo se na to mám prostě vykašlat. 

Je pravdou, že valná většina z nás sní o jiném životě, než jaký v současné době vede. Může se to týkat zaměstnání, bydlení, ale také trávení volného času. Ovšem i když se skutečně snažíme, je pravdou, že tak, jak bychom si přáli, žít nemůžeme, a to hned z několika důvodů.

Asi není potřeba říkat, že většina z nás by snila o životě ve vile u moře, kde by nemusela nic dělat. A dá se pochopit, proč po tom toužíme. A také to, proč je něco takového značně nerealistické. Stačí si jen spočítat, kolik peněz bychom potřebovali, a zjistíme, že je to víc, než si mnoho z nás vydělá za celý život.

Dobrá, ale co když máme skromnější cíle? Co kdyby nám stačil rodinný domek tady v Čechách a práce, která by nás bavila? Je to i zde nemožné? V současné době bohužel ano, a to hned z několika důvodů.

Tím prvním je samozřejmě ten finanční. Za dnešní bytové krize je cena nemovitostí tak vysoká, že si rodinný dům může dovolit jen málokdo. Navíc, i kdybychom si na něj vzali například hypotéku, mnoho z nás nepočítá s dalšími náklady, které s tím souvisí. Jsou to například nezbytné opravy a úpravy, ale také řešení nejrůznějších problémů.

Co se zaměstnání týče, pak ani tady to není nijak růžové. Jistě, můžeme být zaměstnáni v oboru, který nás baví, avšak je pravděpodobné, že nás práce brzy uondá a daná věc nás bavit přestane. Například se zde setkáme s umořující byrokracií, spoustou zbytečných úkonů, a mnohdy i otravným kolegou.

Ukazuje se tedy, že co se životního stylu týče, musíme bohužel snížit svá očekávání a standardy. Je však pravdou, že i kdybychom dosáhli ideálu, který jsme si vysnili, například zmíněné vily u moře, rozhodně by to nebyla taková nádhera, jak bychom si mohli myslet. Proto je sice dobré směřovat k určitému životnímu stylu, ale zároveň také oceňovat věci, které máme dnes. To je skutečným klíčem ke spokojenosti.

Jsme spolu přes 4 roky. Nežijeme spolu. Společné děti nemáme, každý má jedno vlastní. Mám ho ráda, vážím si ho, ale dál už nemůžu. Vždy jsem byla veselá a plná energie. Ale on mě dostal do stavu, kdy mě ten život už opravdu nebaví. Koukám na vše negativně, kolikrát se přistihnu, že přemýšlím a chovám se k lidem jako on a neskutečně se sama sobě tím hnusím. On má dost často deprese, které neřeší. Vždy jsem se mu snažila pomoct až jsem nakonec skončila u psychologa sama. Je hodně náladový a člověk mu nemůže nic říct, aniž by neproběhla hádka.

Žádná z našich dovolených neproběhla v klidu. Teď má depresi, jsem opět v ignoruji a mě to užírá. I přes všechno špatné mám v tom city a nezvládám to úplně ukončit. Víte, jak se to říká. Když jsou v tom city, je to opravdu složité. A taky když si člověk například vzpomene na všechny ty krásné chvíle, které s tím druhým zažil, tak to taky úplně lehce nejde vymazat. Každý, kdo byl někdy zamilovaný, tak ten pocit zná. Jenže na jednu stranu má člověk prostě pocit, že s tím druhým už nemůže být a dal to nevydrží a na druhou stranu se od toho druhého člověka pořád nemůže odpoutat.

A teď aby to člověk nějak rozseknul, jenže pořádně ani neví jak, když má pořad ještě ty zbytky růžových brýlí a pořád se snaží toho druhého člověka omlouvat. Jasně, že ho miluji a pořád k němu mám hluboké pouto a city, ale na druhou stranu jsem nešťastná. A ať už se snažím dělat cokoliv, tak pokaždé to dopadne špatně. Buď mi zkazí náladu a pohádáme se anebo mám sama od sebe špatnou náladu, protože jsem z toho všeho už vedle a nevím, jak se k němu mám vlastně chovat. Snažím se kolem něj chodit laicky řečeno po špičkách, no ale poslední dobou pozoruji, že si stejně důvod, abychom se mohli opět pohádat najde, a to mě popravdě řečeno strašně ubíjí a ničí mě to, ale nevím, co s tím dělat.