Je pravdou, že valná většina z nás sní o jiném životě, než jaký v současné době vede. Může se to týkat zaměstnání, bydlení, ale také trávení volného času. Ovšem i když se skutečně snažíme, je pravdou, že tak, jak bychom si přáli, žít nemůžeme, a to hned z několika důvodů.

Asi není potřeba říkat, že většina z nás by snila o životě ve vile u moře, kde by nemusela nic dělat. A dá se pochopit, proč po tom toužíme. A také to, proč je něco takového značně nerealistické. Stačí si jen spočítat, kolik peněz bychom potřebovali, a zjistíme, že je to víc, než si mnoho z nás vydělá za celý život.

Dobrá, ale co když máme skromnější cíle? Co kdyby nám stačil rodinný domek tady v Čechách a práce, která by nás bavila? Je to i zde nemožné? V současné době bohužel ano, a to hned z několika důvodů.

Tím prvním je samozřejmě ten finanční. Za dnešní bytové krize je cena nemovitostí tak vysoká, že si rodinný dům může dovolit jen málokdo. Navíc, i kdybychom si na něj vzali například hypotéku, mnoho z nás nepočítá s dalšími náklady, které s tím souvisí. Jsou to například nezbytné opravy a úpravy, ale také řešení nejrůznějších problémů.

Co se zaměstnání týče, pak ani tady to není nijak růžové. Jistě, můžeme být zaměstnáni v oboru, který nás baví, avšak je pravděpodobné, že nás práce brzy uondá a daná věc nás bavit přestane. Například se zde setkáme s umořující byrokracií, spoustou zbytečných úkonů, a mnohdy i otravným kolegou.

Ukazuje se tedy, že co se životního stylu týče, musíme bohužel snížit svá očekávání a standardy. Je však pravdou, že i kdybychom dosáhli ideálu, který jsme si vysnili, například zmíněné vily u moře, rozhodně by to nebyla taková nádhera, jak bychom si mohli myslet. Proto je sice dobré směřovat k určitému životnímu stylu, ale zároveň také oceňovat věci, které máme dnes. To je skutečným klíčem ke spokojenosti.

Jsme spolu přes 4 roky. Nežijeme spolu. Společné děti nemáme, každý má jedno vlastní. Mám ho ráda, vážím si ho, ale dál už nemůžu. Vždy jsem byla veselá a plná energie. Ale on mě dostal do stavu, kdy mě ten život už opravdu nebaví. Koukám na vše negativně, kolikrát se přistihnu, že přemýšlím a chovám se k lidem jako on a neskutečně se sama sobě tím hnusím. On má dost často deprese, které neřeší. Vždy jsem se mu snažila pomoct až jsem nakonec skončila u psychologa sama. Je hodně náladový a člověk mu nemůže nic říct, aniž by neproběhla hádka.

Žádná z našich dovolených neproběhla v klidu. Teď má depresi, jsem opět v ignoruji a mě to užírá. I přes všechno špatné mám v tom city a nezvládám to úplně ukončit. Víte, jak se to říká. Když jsou v tom city, je to opravdu složité. A taky když si člověk například vzpomene na všechny ty krásné chvíle, které s tím druhým zažil, tak to taky úplně lehce nejde vymazat. Každý, kdo byl někdy zamilovaný, tak ten pocit zná. Jenže na jednu stranu má člověk prostě pocit, že s tím druhým už nemůže být a dal to nevydrží a na druhou stranu se od toho druhého člověka pořád nemůže odpoutat.

A teď aby to člověk nějak rozseknul, jenže pořádně ani neví jak, když má pořad ještě ty zbytky růžových brýlí a pořád se snaží toho druhého člověka omlouvat. Jasně, že ho miluji a pořád k němu mám hluboké pouto a city, ale na druhou stranu jsem nešťastná. A ať už se snažím dělat cokoliv, tak pokaždé to dopadne špatně. Buď mi zkazí náladu a pohádáme se anebo mám sama od sebe špatnou náladu, protože jsem z toho všeho už vedle a nevím, jak se k němu mám vlastně chovat. Snažím se kolem něj chodit laicky řečeno po špičkách, no ale poslední dobou pozoruji, že si stejně důvod, abychom se mohli opět pohádat najde, a to mě popravdě řečeno strašně ubíjí a ničí mě to, ale nevím, co s tím dělat.