V dnešní době je tolik knih, že ani nemůžete vědět, kolik jich je. Já mám také ráda knihy, knihy jsem si oblíbila už jako malá holka. A to hlavně kvůli tomu, že moje rodina byla opravdu hodně sečtělá, celá moje rodina četla knihy, a proto jsem si řekla, že až budu studovat střední školu anebo vysokou školu, že mě vlastně studium půjde téměř samo, protože když člověk rád čte a má něco načteno, tak potom samozřejmě mu studium a další učení jde asi lehce. Byla jsem ráda, že tohle byl přesně můj případ. Navíc můj dědeček byl vědec. On se zajímal o medicínu, chtěla jsem tohle dělat také.

Jenomže bohužel vysoká škola lékařská mi nevyšla. Nějak jsem se ztratila v latině, i když věda mě stále bavila, tak jsem si řekla, že můžu také dělat něco jiného. Dala jsem se na patologii. Když jsem řekla rodičům, že budu patolog, tak jsem ji všichni smáli. Je to sice důležité povolání, ale takové vtipné. Chápu, že pro ženu je docela jako být patolog takové vtipné a náročné, protože moje maminka mi říkala, že když budu patolog, že prý si ani nenajdu partnera. Myslíte si, že tohle je normální? Já si myslím, že není. Proč by patolog si nenašel partnera a já jako patoložka? Proč bych se nenašla nějakého muže? Vždyť to je úplně něco jiného.

Je to normální. Je to normálně jako každé jiné zaměstnání anebo každé jiné studium. Někdo je zdravotní sestra a někdo je hrobař, někdo je prodavačka nebo inženýr a někdo je patolog. Je na tom absolutně nevidím nic zvláštního anebo divného. A proč by žena nemohla být patolog, tak tomuhle už vůbec nerozumím. Moje maminka mi to ani pořádně nevysvětlila, ale řekla jsem si, že když mě baví věda a lékařství a medicína, takže jednoznačně patolog budu. Změnit povolání přeci můžu kdykoliv, když nebude bavit patologie, tak třeba budu dělat jenom zdravotní sestru anebo půjdu prodávat někam do obchodu. 

O vědě se říká, že s ní můžeme dělat v podstatě vše. Nabízí způsob, jak zjistit cokoliv, bez ohledu na to, jak nemožné se to zdá. A na první pohled to tak vypadá – komu se například ještě před třiceti lety snilo o možnostech internetu, o nových léčebných metodách či o tom, že pošleme sondy na Mars? Zdá se tedy, že s její pomocí dokážeme cokoliv. To je ale jen zdání. Ve skutečnosti má i ona svá omezení, o kterých je nutné vědět. Některá jsou daná přírodou, jiná lidmi, ale přesto existují. Jaká to jsou?

V první řadě jsou to fyzikální zákony. Například ať se snažíme, jak chceme, nelze překročit rychlost světla. Také ostatní faktory jsou přítomny – pokud chceme dělat pokusy ve stavu beztíže, je nutné je provádět alespoň na mezinárodní vesmírné stanici, a ani to mnohdy nestačí, neboť ani ona není tak vzdálená, aby zde alespoň částečně nepůsobila gravitace Země. Stejně tak jsme omezeni teplotou – pod absolutní nulu se zkrátka a jednoduše nedostaneme. Pokud tedy plánujeme experiment, je nutné, abychom vzali toto vše v úvahu.

Dále jsou tu etické otázky. Samozřejmě, ty závisí na konkrétní kultuře země, kde se daný experiment provádí, avšak naprostá většina se shoduje v tom, že ubližovat lidem pro vědu není akceptovatelné. Jak moc to drží vědu zpět, nám ukázala druhá světová válka, po jejímž konci se jednotlivé země snažily dostat k výsledkům experimentů prováděných na vězních v koncentračních táborech. Je například nepředstavitelné, že by někdo vzal člověka do dvacetistupňového mrazu a zde jej poléval ledovou vodou a zapisoval si reakce. Přesto nám to řeklo mnoho o fungování lidského těla.

Tato omezení však zároveň znamenají, že jsme omezeni i v tom, co vše můžeme objevit. Některé věci zkrátka nezjistíme jen proto, že experimenty, které by nám pomohly je objevit, jsou z nějakého důvodu nemožné. Jistě, je to škoda, avšak je to skutečnost, se kterou se musíme zkrátka smířit.

Je pravdou, že jsme dlouhou dobu na vědu velmi spoléhali, a v mnoha ohledech stále ještě spoléháme. Nelze však pominout, že má hned několik problémů a věcí, které běžným lidem vadí. Jednou z nich je fakt, že se to, co říká, poměrně často mění. Typickým příkladem může být vznik lidské rasy, kdy se datování neustále posouvá jedním či druhým směrem, ale také zdravotnické rady. To samozřejmě vyvolává nedůvěru – jak si můžeme být jisti, že to, co tvrdí nyní, je pravda? Jak jí můžeme věřit?

Co si však běžný člověk neuvědomuje je fakt, že pro tyto změny je dobrý důvod, a že jsou v podstatě základem vědeckého pokroku. Principem je totiž to, co víme, neustále zkoumat pomocí nových prostředků a konfrontovat s novými údaji a objevy, které máme k dispozici. To však znamená také časté přehodnocování výsledků, což lidé nevidí rádi. Je to ostatně jeden z důvodů, proč někteří utíkají k náboženství. Nabízí jim totiž jistotu neměnnosti. Neuvědomují si však, že cenou za to je stagnace.

Ano, je pravdou, že občas to může způsobovat problémy, ovšem ani zdaleka ne v takové míře, v jaké si lidé myslí. Oblíbeným příkladem, který je uváděn, jsou cigarety. Tvrdí se, že je krátce po jejich vzniku lékaři propagovali a doporučovali je na nejrůznější, především dýchací, obtíže. Jako důkaz máme nejrůznější reklamy a spoty, ve kterých o tom lékaři skutečně hovoří.

Ovšem je potřeba vědět, že tyto nevypráví ani zdaleka celý příběh. Ve skutečnosti bylo jen minimum lékařů, kteří by cigarety doporučovali, a valná většina z nich byla placena nejrůznějšími tabákovými společnostmi, podobně jako zubaři, kteří vystupují v reklamách na zubní pasty a kartáčky. A jako na takové na ně musíme hledět – jako na herce, kteří jsou placeni za určitou roli.

Popravdě se ukázalo, že je nakonec lepší vše, co známe, neustále podrobovat skrutinizaci. Jen tak si totiž můžeme být jisti, že jsme neudělali chybu, a pokud ano, že ji najdeme a opravíme. Jistě, není to dokonalý systém a nenabízí absolutní pravdu. Ukazuje nám pouze, jaká je podle současných nejnovějších poznatků – a to by nám mělo stačit.