Je dnešní doba je taková, že každý člověk chce mít doma nějaké zvíře, třeba potkana nebo morče či psa anebo kočku anebo potom také hospodářská zvířata. My jsme na vesnici s prarodiči vždycky měli hospodářská zvířata. Měli jsme prasata. Také si vzpomínám, že jsme vždycky na podzim dělali zabíjačku takové veliké zabíjačkové chody. Pamatujete si to takové zabijačkové hody nebo chody byly opravdu perfektní. Byla jsem malé dítě, ale samozřejmě že jsem vždycky nebyla u toho samotného aktu, kdy se poráželo prase, kdy se vždycky bouralo prase. Já se v tomhle vůbec nevyznám, ale nikdy bych v životě je to nechtěla vidět na vlastní oči.

Také nikdy nezapomenu, jak vždycky dědeček chytal krocana na zahradě, když také šel potom na porážku. Myslím samozřejmě toho krocana, že šel na porážku. Ale abych se měla bavit o příjemnějších věcech, třeba zvířátkách na mazlení. Tak moje kamarádka si pořídila dva potkany a jedno morče. Ona sama říkala, že opravdu s nimi velice nadšená a že jsou tak chytrá zvířata, že chytřejší zvířata či hlodavce by nikde nenašla. Mnoho lidí se ale potkanů nebo morčat či celkově hlodavců bojí nebo se jich štítí. Vůbec nevím proč. Podle mého názoru hlodavci a potkani jsou celkově opravdu velice rozkošní i malí králíci.

Moje babička se například bojí kuny a morčete. Já tomuhle jako tak trošku rozumím, protože já mám zase fobii z pavouků mám opravdu velikou arachnofobii, takže si dokážu představit, jak třeba někdo se bojí myší nebo potkanů a tak podobně. I když ale zase nerozumím tomu, že takhle rozkošná chlupatá, chundelatá zvířátka můžou být někomu odporná. Opravdu tohle existuje? Já nevím, ale řekla jsem si, že když se někdo bojí nějakého zvířete, tak samozřejmě nebudu mu říkat, že je hrozný, že se tohohle zvířete nemá bát, nebo že se ho vůbec nemá štítit. Každý má nějakou fobii a každý člověk nemá něco rád. 

Je dnešní doba je taková, že každý člověk chce mít doma nějaké zvíře, třeba potkana nebo morče či psa anebo kočku anebo potom také hospodářská zvířata. My jsme na vesnici s prarodiči vždycky měli hospodářská zvířata. Měli jsme prasata. Také si vzpomínám, že jsme vždycky na podzim dělali zabíjačku takové veliké zabíjačkové chody. Pamatujete si to takové zabijačkové hody nebo chody byly opravdu perfektní. Byla jsem malé dítě, ale samozřejmě že jsem vždycky nebyla u toho samotného aktu, kdy se poráželo prase, kdy se vždycky bouralo prase. Já se v tomhle vůbec nevyznám, ale nikdy bych v životě je to nechtěla vidět na vlastní oči.

Také nikdy nezapomenu, jak vždycky dědeček chytal krocana na zahradě, když také šel potom na porážku. Myslím samozřejmě toho krocana, že šel na porážku. Ale abych se měla bavit o příjemnějších věcech, třeba zvířátkách na mazlení. Tak moje kamarádka si pořídila dva potkany a jedno morče. Ona sama říkala, že opravdu s nimi velice nadšená a že jsou tak chytrá zvířata, že chytřejší zvířata či hlodavce by nikde nenašla. Mnoho lidí se ale potkanů nebo morčat či celkově hlodavců bojí nebo se jich štítí. Vůbec nevím proč. Podle mého názoru hlodavci a potkani jsou celkově opravdu velice rozkošní i malí králíci.

Moje babička se například bojí kuny a morčete. Já tomuhle jako tak trošku rozumím, protože já mám zase fobii z pavouků mám opravdu velikou arachnofobii, takže si dokážu představit, jak třeba někdo se bojí myší nebo potkanů a tak podobně. I když ale zase nerozumím tomu, že takhle rozkošná chlupatá, chundelatá zvířátka můžou být někomu odporná. Opravdu tohle existuje? Já nevím, ale řekla jsem si, že když se někdo bojí nějakého zvířete, tak samozřejmě nebudu mu říkat, že je hrozný, že se tohohle zvířete nemá bát, nebo že se ho vůbec nemá štítit. Každý má nějakou fobii a každý člověk nemá něco rád. 

Pražský krysařík je malý vzrůstem, ale obrovský srdcem. Někdo by si mohl myslet že je to hloupost, ale je to fakt. Také jsem byla k tomuto plemeni spíše skeptická, a mám mnohem raději velké psy. Před 12 lety jsme z útulku adoptovali křížence tibetské dogy, takže i zde je vidět že pro takto velké psy mám slabost. Malé psy jsem nikdy nemusela, zejména proto, že celá řada lidí je prostě nevychová a nechávají je volně pobíhat, protože “on je malej a nic neudělá”.

Jenže o adoptovaného psa jsme přišli, ale dožil se téměř 13 let. Řešili jsme co dál. No a kamarádka má chovnou stanici právě s pražskými krysaříky. Z legrace jsem jí napsala kolik takový pes stojí, protože jsem byla ochotná zaplatit větší sumu spíše za většího psa – logika typu “větší kus, více peněz”. Když mi napsala že stojí 25 tisíc, byla jsem v šoku. Nicméně za dva dny už stála u mě v obývacím pokoji s pyšnou psí mámou a štěnětem. Nutno podotknout, že fenka se jmenuje Baileys podle mého oblíbeného likéru, a to víceméně rozhodlo o tom jaký pes bude náš další.

Odloučení od matky nesla velice dobře, vůbec nekňučela. Problém ale byl naučit ji venčit se venku. Téměř rok trvalo než se naučila že doma se nevenčí. Zkoušeli jsme všechno možné, a jakmile jsme se vrátili z dovolené, kde s námi byla taky, najednou se přestala venčit doma.

Krysařík je zvláštní plemeno. Miluje svou smečku, a na to jak je to malý pes, je neuvěřitelně ochranářský a obětavý. Dostává také svému jménu, neohroženě se vrhá za kdejakou krysou a dokonce i potkanem, až jsme měli strach aby se nám vrátila. Zbytečně neštěká celé dny, je houževnatá a má opravdu velké srdce. Tento malý pes o váze 1,75 kilo si mě naprosto získal. Až teď s odstupem času oceňuji že ji můžu vzít do ruky a jít s ní klidně i na poštu, což je zejména teď v létě skvělé, že můžu jezdit vyřizovat různé věci i s ní.

Já mám doma tolik zvířat, že už si život bez zvířat nedokáží vůbec představit. Zvířata mám ráda, mám veliký statek a to znamená, že na statku je hodně zvířat. Máme koně ovce, tohle mě moc baví. My jsme jako děti se sourozenci a s rodiči vyrůstali v malém bytě. Byl to dvoupokojový malý byt a byli jsme tam čtyři lidi. Musím uznat, že někdy to bylo opravdu hodně náročné. Samozřejmě, že když jsme byli malé děti, tak nám tohle vůbec nevadilo. Nevadilo nám, že máme společný pokojíček se dvěma. Dětmi, tedy vlastně já a můj bratr. Byli jsme docela velcí kamarádi a věkově jsme od sebe byli jenom kousek, takže nakonec to dopadlo tak, že i když jsme se měli dobře, tak jsem se potom v patnácti letech těšila, až si najdu své vlastní bydlení.

Potom, když jsem nastoupila na vysokou školu, tak jsem bydlela na koleji. Měla jsem tam dvě spolubydlící. Se svými spolubydlícími jsem dobře vycházela. A potom, když jsem si našla partnera, tak jsem se přestěhovala na jeho statek, a to bylo opravdu perfektní. Ihned jsem si pořídila zmíněné koně a také kozy. Tohle byl vždycky můj sen, tedy ne kozy, ale kůň. Vždycky jsem chtěla mít koně.

Kozy to bylo jenom už takové náhodné, protože moje kamarádka chovala kozy, a když jsem to viděla, jak je to zábava a jak je to skvělé, tak jsem si také musela pořídit dvě kozy. Mám dva koně a dvě kozy. Uznávám, že to někdy opravdu finančně a časově náročné, ale líbí se mi to v dnešní době ještě máme v plánu malinkatého pejska třeba trpasličího špice. A také potom ještě chceme hlídacího psa, chceme border kolii anebo německého ovčáka. A protože miluji německé ovčáky, tak nakonec to vyhrál německý ovčák. Mnoho lidí dává přednost takovým psům, kteří jsou aktivní a akční a kteří se dobře vycvičí. A právě trpasličí špic a německý ovčák se dá vycvičit opravdu perfektně a takové lehce.